V současné době je herecký chleba mnohem tvrdší než jindy - divadelní představení jsou zrušené, zkoušky odložené a divadelníci mají nečekané "prázdniny". Mnozí z nich pomáhají - čtou dětem pohádky přes internet, hrají domácí loutkové představení, starají se přátelům o děti, a nebo šijí roušky. A právě téhle činnosti se věnuje i Jakub Janíček, principál Divadla z Truhlice, kterého jsme navštívili.
Nyní se nacházíme v obýváku. Když sem člověk vejde, hned nabyde dojmu, že je v uměleckém bytě – tmavě červené zdi, na zdech spousty obrazů, rohová knihovna v mahagonovém odstínu nabízí nejen spousty zajímavých titulů, ale taky fotky a upomínkové předměty. Na opačné straně místnosti nástěnné police v tom samém odstínu. V policích se v kartonových krabicích ukrývá kdoví-co a na policích stojí v různobarevných květináčích kaktusy. Nad hlavami nám visí obří zrcadlo v secesním pozlaceném rámu, které jakoby někdo ukradl z foyer nějakého staršího divadla. Celkově by pokoj působil na člověka klidně, kdyby tady nebyl jeden rušivý element…teda dva…možná i tři.
Uprostřed této jinak pohodové místnosti totiž za žehlícím prknem sedí Jakub Janíček alias Truhlík, a svou prskající napařovací minižehličkou přežehluje látku, kterou zaměří, rozstříhá, pak sežehlí, následně sešije, pak složí, pak zase přešije, pak zase složí a zase přešije a složí a tak dále, až dokud z ní nebude rouška. Je to prý proces zdlouhavý, náročný na fyzičku a vytrvalost. Svou práci tedy na chvilku přerušuje aby odpověděl na mé otázky.
Proč ses rozhodl šít roušky? (i když odpověď na tuhle otázku je zřejmá)
No v první řadě je to potřebné. Máme tady virus a musíme se nějak chránit. Teda své okolí. V druhé řadě jsem si řekl, že jsem dávno neměl příležitost vytáhnout šicí stroj a trochu oprášit své šicí dovednosti. Ve třetí řadě chci prostě pomoct. Roušek je málo a myslím, že každý, kdo má šicí stroj a nějaké zkušenosti může přiložit ruku k dílu a zaopatřit minimálně svou rodinu a blízké.
Jak se koukám na množství látky, tak asi nešiješ jen pro rodinu.
Né (smích), myslím že šiju pro širší okolí.
Jak ses vůbec k šití dostal?
Kdysi jsem studoval textilní výtvarnictví, jsem vyučený tkadlec, tak mám k látkám prostě blízko. U nás v divadle taky navrhuji a šiju rekvizity, na byt zase polštáře, občas spolubydlícím zašiju díru na podšívce nebo baťůžek… Vždycky se do šití pouštím rád. Po nějaké chvilce mně to přestane bavit a po delší chvíli se už proklínám že jsem se do toho vůbec pouštěl. (smích) Obdivuji lidi co to dělají každý den.
Koukám, že máš zajímavé vzory látek, rozhodně nejsou klasické – tím myslím sterilně bílé nebo chirurgicky modré.
Jó no…ono to bylo takhle – minulé úterý jsem šel normálně do obchodu pro nějaké potravinové zásoby. Měl jsem kolem pusy Buffku (sportovní nákrčník) a ta mi stále padala. To mě neskutečně štvalo. To, že v budoucnu budu šít roušky jsem měl v plánu už předtím, ale tahle zkušenost mě ovlivnila natolik, že budoucnost jsem zaměnil za dnes. Změnil jsem směr a zašel rovnou do metrového textilu, kde jsem nakoupil tři různé látky. A jelikož jsem jaksi poznamenán svou prací a ukrývá se ve mně kus dítěte, tak jsem si vybral látky krásné. (smích) Ten den jsem nakonec šít nezačal, protože nebyl čas a energie, ale na druhý den jsem se do toho s vervou pustil.
Jak dlouho trvá výroba jedné roušky?
No, podle internetového návodu je to přibližně deset minut.
A kolik to trvalo tobě?
Týden? (smích) Ono roušky šiju asi pět dnů. Ale nešiju celý den. Mám i svou práci pro Divadlo z Truhlice, učím i LDO (literárně-dramatický obor) na ZUŠce, kde výuka nadále probíhá, a to online formou, takže jsem šil tak čtyři hodiny denně. Takže dvacet hodin práce, roušek bude kolem stovky, a když to přepočítáme na minuty a započítáme pomoc spolubydlícího…Tak je to na mně dost složitá matika (smích). Ale myslím že to bude kolem dvanácti minut.
Komu budou roušky určené?
Komukoliv, kdo si řekne. Nemám cílovou skupinu, ale pokud něco zbyde, rád je věnuji tam, kde bude potřeba. Polovina roušek bude dětských, polovina dospěláckých.
Kdy budou k dispozici?
Já doufám, že dnešním dnem dokončím veškeré šití a případní zájemci si budou moci od zítra roušky vyzvedávat.
Budou drahé?
Neskutečně! (smích) Né, budu rád, když se vrátí náklady plus nějaká kačka navíc, takže dobrovolný příspěvek. To, co mi zbude donesu těm, kteří jsou v první linii. Dělám to z lásky k samotnému tvoření. Mám rád manuální práci, dělá mi radost, když se mé „produkty“, ať už jsou to rekvizity, kulisy, písně nebo i ty roušky líbí a nechci na téhle situaci v žádném případě vydělat.
Máš nějaký vzkaz pro lidi, co si tohle přečtou?
Jo. Mějte se rádi, pomáhejte si a pokud to není nezbytné, nevytahujte frňáky z baráku, a pokud už musíte, tak alespoň noste roušky. Že nemáte? Tak se mi ozvěte!
Dík moc za rozhovor
Není zač.
Kubu nechávám dál dokončovat roušky. S povzdechem a jemným zaklením znovu zapíná žehličku i šicí stroj. Žehlička po chvilce nadšeně zaprská, což je pro Kubu znamení, že je připravena k dalšímu žehlení.
A kdo ví, co nás čeká za pár měsíců. Možná si sami opravíme dálnice, reformujeme důchodový systém a nebo se složíme na další národní divadlo. V každém případě, tahle nemilá situace ukazuje, že velké množství lidí má ještě pořád srdce na správném místě.
Nikola Hauerlandová, redaktorka TVS, herečka Divadla z Truhlice